Jak si plnit sny
Asi před 20-ti lety jsem zjistil, že dokážu napsat písničku. Dříve jsem to netušil.
Sedím s kytarou před recepcí kempu, a jen si tak brnkám. Hlavou se mi honí vše možné a najednou přilétl nápad složit písničku. Ale jak se to dělá? Hlava okamžitě zakontrovala spoustou argumentů proti. A zase si brnkám, střídám akordy tak, aby linka byla melodická a líbila se mi.
Jaké si mám vybrat téma textu? Nic moudrého mě nenapadá. Tak tohle, kamaráde, nevymyslíš. Zase jen další, z pitomých nápadů, který zapadne, jako stovky ostatních a za čas si ani nevzpomeneš, že jsi něco chtěl zkusit.
Dám si ještě kafe. Je tu krásně, tak proč bych si nebrnkal. Jdu si zalít instant a vysypat popelník plný nedopalků. V hlavě se mi točí melodie, kterou jsem několik desítek minut neuměle driloval na kytaru.
Na cestě zpět, s vonící kávou a vysypaným popelníkem, mi naskočilo něco jako: „Svítá… slunce horu ozáří, na cestě tě provází, nový den…začíná.“ Před očima se mi začal odvíjet jakýsi částečně pravdivý a částečně smyšlený příběh, když jsme ještě jezdívali na horolezecké výpravy do zimních Vysokých Tater…
Zaběhl jsem pro tužku a papír a při usrkávání kafíčka, jsem začal zapisovat části vět, myšlenek a rýmů na papír, který byl již částečně okroužkovaný od pobryndaného hrnku s kávou… „Svítá.. z hrnku čaje, pára s mlhou promlouvá…před tebou je cesta k nebi, předlouhá.. k vrcholům, už to znáš.“
Celým tělem mi projíždělo zvláštní chvění a bylo mi jedno, zda to bude dobré, jestli to někdy někomu přečtu, anebo dokonce zazpívám. Jen jsem cítil, že je to zábavné, vzrušující a tak trochu dobrodružné.
Vydal jsem se na cestu fantazie a byl jsem šťastný. Šťastný a rozechvělý z té tvorby. V tom momentu nic neočekáváš, jen se ponoříš do příběhu, který je jen tvůj. Radoval jsem se z každého rýmu, který mě napadl a z každého zajímavého slovního spojení. Kde se to v tobě bere ty romantiku?
Slunce nad kempem se posunulo za kopec a začala mi být zima. Nechtělo se mi nikam, protože síla toho okamžiku tvoření byla bezbřehá. Další věty už mě nenapadaly a tak jsem stále dokola třískal do kytary a stále dokola pobrukoval těch pár vět mé první písně.
Další den odpoledne jsem možná pokračoval, možná ne, již si nepamatuji. Důležitý moment nastal, až když jsem si dovolil mé dílo zahrát a zazpívat mému kamarádovi Pedrovi, se kterým jsme občas hráli Brontosaury.
Po letech jsem si vzpomněl na tuhle chvíli, když jsem s mixem studu a hrdosti předstoupil před Losáka, a cítil se jako nahý v trní a s napětím očekával co on, jako tedy na to. „Hele, kámo, to je docela dobrý, to klidně můžeme někdy hrát.“ Možná to bylo tím, že Pedro jezdil do Tater také a tohle téma mu bylo blízké, ale byl to rozhodující moment a já mohl psát dál. Kdyby to tenkrát shodil, pravděpodobně by žádná další tvorba nenásledovala.
Tohle nenaplánuješ, to nevymyslíš, tohle žije život. A my ho v tom žití tak často brzdíme…….. Děkuju Ti, Pedro.
Petr Kavka, 21. listopadu 2021